Čs. protiletadloví dělostřelci na východní frontě (1943–1945). Díl I. – Organizace a výzbroj

Během druhé světové války bojovaly pod československou vlajkou po boku Spojenců desetitisíce mužů a žen. Nejpočetnějším vojenským uskupením se stal 1. československý armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. Po boku Rudé armády jednotka vojensky vystoupila na řadě míst, ať už u Sokolova, Kyjeva, Dukly nebo Liptovského Mikuláše. Při tuhých bojích na východní frontě se mimo jiné vyznamenalo protiletadlové dělostřelectvo.

Vznik čs. jednotky v SSSR

K vytvoření československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu vedla poměrně spletitá cesta. Počátky jejího formování sahají až do září 1939, kdy zbytky Legie Čechů a Slováků během německo-sovětské invaze do Polska ustoupily na východ do oblasti obsazené Rudou armádou. Uskupení beze zbraní a v civilních šatech čítalo kolem 700 mužů a většinu tvořili bývalí příslušníci československého vojska. V čele „Východní skupiny čs. armády“, jak se těleso pojmenovalo, stál jeden ze symbolů zahraničního odboje podplukovník pěchoty Ludvík Svoboda. Následovaly pobyty v sovětských internačních táborech v Kamenci Podolském, Jarmolincích, Orankách nebo Suzdalu. Většina mužů toužila po střetu s Němci a to se jim brzy mělo splnit. Svobodovi se po řadě diplomatických jednání se Sověty podařily vyjednat vojenské transporty do míst, kde se očekávaly boje, tedy do Francie a na Střední východ. Povedlo se tak vypravit celkem 12 transportů se 662 muži.

Situace se pro internované Čechoslováky znatelně změnila německým útokem na SSSR v červnu 1941. V té době se v Orankách nalézalo zbylých 93 mužů, z nichž 86 mělo o sedm měsíců později tvořit jádro Svobodovy zahraniční armády. 18. července došlo mezi čs. exilovou vládou v Londýně a sovětskou stranou k obnově diplomatických styků a podepsání vzájemné spolupráce ve válce proti Německu. Jednání se sovětskou stranou se neobešlo bez komplikací a vedle Svobody se jich účastnil i plukovník Heliodor Píka, jenž stanul v čele čs. vojenské mise v Moskvě. V lednu 1942 se v uralském Buzuluku začala formovat vojenská jednotka, která měla být základem pozdějšího armádního sboru. Kromě tzv. oranské skupiny se vojáci rekrutovali z řad československých občanů na území SSSR, z nichž se někteří nalézali v nechvalně proslulých táborech Gulag, zajatců a přeběhlíků Slovenské armády, bojující na východní frontě po boku Wehrmachtu, a později dobrovolníků z Volyně a Podkarpatské Rusi. V polovině července 1942 se jednotka zformovala v 1. čs. samostatný polní prapor. Vojáci zpočátku oblékali britské vojenské stejnokroje a nelézalo se mezi nimi i menší množství žen. Svobodově žádosti o odeslání na frontu sovětský vůdce Stalin vyhověl a během podzimu nařídil prapor o síle 979 mužů a 38 žen vyzbrojit. 30. ledna 1943 se jednotka přesunula do prostoru Charkova, kde v březnu prodělala krvavý bojový křest v bitvě u Sokolova.

Po prvním bojovém nasazení na frontě se prapor v květnu 1943 přemístil do Novochoperska ve Voroněžské oblasti, kde došlo ke spojení s náhradním tělesem z Buzuluku, a postupně se doplňoval o další nové příslušníky, především z řad Rusínů propuštěných ze sovětských Gulagů. 7. července tak došlo k ustavení 1. čs. samostatné brigády v SSSR v čele s plukovníkem Svobodou. Za probíhajícího intenzivního výcviku se brigáda zorganizovala do dvou polních praporů, tankového praporu, dělostřeleckého pluku, ženijní, spojovací a zdravotnické roty. K 1. říjnu 1943 brigáda čítala celkem 3348 vojáků.

Výstavba protiletadlového dělostřelectva

Protiletadlové dělostřelectvo patřilo do výzbroje brigády stejně neodmyslitelně jako tanky nebo polní kanony. Z výcvikových důvodů nejprve vznikla protiletadlová baterie pod velením nadporučíka Julia Kostoviče. Budoucí obsluhy děl se kromě techniky cvičily v korekci palby na tanky a letící cíle a také v signalizaci k palbě. Bojové oddíly proti letadlům byly oficiálně založeny 3. července 1943 při nové reorganizaci brigády. V rámci dělostřeleckého pluku ve II. oddílu nově existovala 8. baterie se čtyřmi 37 mm automatickými protiletadlovými děly vz. 1939 v čele s poručíkem Gustavem Majerem a současně i rota 12,7 mm velkorážních kulometů proti letadlům (VKPL) ve dvou četách o celkem šesti kulometech DŠK, jíž velel podporučík Václav Růžička. V takovém protiletadlovém složení brigáda prodělala slavné tažení Ukrajinou od podzimu 1943 do jara 1944. Na východní frontě se pro protiletadlové dělostřelce vžilo pojmenování „zenitčíci“ a to z úplně prostého důvodu. Při střelbě na letící cíle totiž vojáci cílili pod vysokým úhlem náměru, tedy mířili do „zenitu“. Dělům se potom přezdívalo „zenitky“ a o kulometech DŠK se mluvilo jako o „zenitních kulometech“.

Na jaře 1944 došlo k osvobození území Volyně, kde žila početná pětačtyřicetitisícová česká menšina, která pro 1. čs. brigádu skýtala značný rekrutační potenciál. Během náboru se dobrovolně přihlásilo na 12 tisíc volyňských Čechů, z nichž bylo 600 žen. Vysoký početní nárůst vojska tak dovolil, aby se stávající jednotka zformovala na 1. československý armádní sbor v SSSR. V čele jednotky stanul 18. května brigádní generál Jan Kratochvíl, převelený z Anglie. Mezi československými vojáky na východní frontě panoval nedostatek důstojníků, proto se jich desítky přesunuly z Velké Británie, kde jich bylo naopak nadbytek. Dosavadnímu veliteli brigádnímu generálu Svobodovi byla ponechána 1. pěší brigáda. Generál Kratochvíl svého podřízeného hodnotil následovně: „Inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.“ Ke dni 30. června sbor čítal 13 743 vojáků a začátkem září, před zahájením Karpatsko-dukelské operace, již zahrnoval 16 451 mužů a žen ve zbrani. Po reorganizaci uskupení zahrnovalo dvě pěší brigády (1. a 3.), jednu paradesantní brigádu, jednu tankovou, šest dělostřeleckých pluků, protiletadlové oddíly, ženijní a spojovací prapory.

V dubnu 1944 se ke skromným protileteckým útvarům připojila další baterie 37 mm kanonů pod velením rotmistra Bedřicha Rabbinera, čímž došlo k vytvoření nové vyšší jednotky – oddílu proti letadlům (OPL 1). Tabulkově měla jednotka zahrnovat 257 vojáků, přičemž reálně se její počty pohybovaly o něco níže. Velitelem oddílu se stal poručík Václav Růžička. V lednu 1944 vznikla 2. čs. paradesantní brigáda, složená ze 70 % ze slovenských vojáků, hlavně frontových přeběhlíků. Vedle samotných výsadkářů brigáda disponovala také protiletadlovou jednotkou – OPL 2. Zde se nalézala pouze jediná baterie čtyř automatických 37 mm děl, podpořená dvěma zesílenými rotami VKPL (každá o dvanácti kulometech). Na začátku února dělostřelecký oddíl zahrnoval 233 osob, což se rovnalo téměř stoprocentní tabulkové naplněnosti. Velením se ujal nadporučík Ferdinand Moravec. Poslední protiletadlový oddíl – OPL 3 vznikl v červnu 1944 v rámci 3. čs. pěší brigády. Vyzbrojen byl ve stejném schématu jako OPL 1, tudíž obsahoval dvě baterie protiletadlových kanonů a rotu velkorážních kulometů. V předvečer bojů v Dukelském průsmyku ve 3. oddílu sloužilo 156 osob, kterým velel poručík František Janda. Po vzoru Rudé armády se do obrany proti nepřátelským letounům zapojily také ženy. Mezi obsluhami děl jich působilo kolem 30 a oproti očekáváním prokázaly během bojů vysokou dávku statečnosti a houževnatosti. Michal Javorčák jako tehdejší velitel děla později na spolupráci s vojákyněmi vzpomínal jen v dobrém: „V mužstvu jsem měl skoro samý ženský, ale byly šikovný. Tu jednu jsem dával jako vzor chlapům: ,Podívejte se, ženská, a je šikovnější než vy. Dřív je oblečená, dřív všechno udělá.‘“

Jiné protiletadlové útvary mezi čs. jednotkami na východní frontě již nevznikly. Tři oddíly proti letadlům tak disponovaly pěti bateriemi 37 mm kanonů v počtu 20 kusů a celkem 36 velkorážními kulomety DŠK. Existovaly plány na rozšíření těchto sil, ale záměry zůstaly nenaplněny. Tankovou brigádu měla doplnit rota VKPL o třech četách, k čemuž nedošlo. V únoru 1945 se počítalo i s výstavbou 4. oddílu proti letadlům, a to ve stejné organizační struktuře jako OPL 1 a OPL 3, ale to už se blížila porážka Německa. Na začátku dubna se do čela 1. čs. armádního sboru dostal hrdina od Tobrúku brigádní generál Karel Klapálek, zatímco Ludvík Svoboda se stal ministrem národní obrany Košické vlády ČSR. V posledních dnech války dosahovaly početní stavy sboru již 60 tisíc mužů a žen.

Kanon vz. 1939 a kulomet DŠK

Sovětský 37 mm protiletadlový kanon vz. 1939 (tovární označení 61K) konstruktéra Michaila Loginova byl nejpoužívanějším protiletadlovým dělem Rudé armády za druhé světové války. Do roku 1945 se jich vyrobilo na 20 tisíc kusů. Zbraň o hmotnosti 2100 kg vynikala poměrně jednoduchou konstrukcí a spolehlivostí. S maximálním náměrem 85° mohla vycvičená obsluha osmi osob účinně zasáhnout letící cíl do výšky 3000 m (6700 m maximálně) a pozemní cíl do dálky až 8500 m. Praktická rychlost střelby dosahovala 80 ran za minutu při úsťové rychlosti projektilu 900 m za sekundu. Náboje se podávaly v pětiranných klipech. Vedle protileteckých granátů se používaly také protitankové a protipěchotní, což zvyšovalo praktické využití. Československá armáda využívala kanon i v poválečných letech. Ještě v roce 1950 se jich ve výzbroji evidovalo 64 kusů. Ve druhé polovině 20. století se dělo objevilo ještě v mnoha dalších konfliktech, zvlášť v Koreji a ve Vietnamu. Řada rozvojových zemí má kanon ve výzbroji dokonce i v současnosti, byť se jedná o různé modifikace.

Kulomet DŠK vz. 1938 (Děgťarjov-Špagin Krupnokalibernyj) představoval další ze symbolů Rudé armády na východní frontě. Zbraň ráže 12,7 mm se používala zejména v protiletadlové obraně, a to nejen samostatně, ale i jako součást výzbroje tanků a samohybných děl. K největším přednostem patřily výkonnost s účinným dostřelem 2000 m a vysoká kadence 600 ran za minutu. Naopak nevýhodu představovala extrémní hmotnost. Samotný kulomet vážil 34 kg, s podstavcem však již hrozivých 157 kg. Pro účely protiletadlového boje se zbraň kompletovala s lehčí trojnožkou a celková váha potom činila 82 kg. Ke střelbě se používaly pásy po 50 nábojích. Jeden z kulometných střelců vojín Alexandr Štípek na obsluhu rád vzpomínal: „Dobrý, nový stroj to byl. Ruský. Štít to mělo, jak se zaměřovalo. Kolo, pružina taková pohyblivá. To ses chytil, dotáhl ses, opřel ses, padesát nábojů zmačknout a už to letělo.“ Po válce došlo k modernizaci kulometu na vz. 1938/46 neboli DŠKM a disponovaly jím armády Východního bloku a mnoho států rozvojového světa, kde se ve výzbroji nalézá dodnes.

Text: četař Miroslav Adamec

Foto: VHÚ