Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Díl 2. – Zpátky v Tobrúku

Během druhé světové války bojovaly po boku spojeneckých vojsk, ať už na Východě nebo Západě, desetitisíce Čechoslováků. Prolévaly krev v letecké bitvě o Británii, po boku Sovětů v bojích o Kyjev a Duklu, ale i při tažení v severní Africe a Středním východě. Nasazení v Západní poušti a především obrana legendárního Tobrúku patří k nejvýznamnějším tradicím Armády České republiky. Podívejme se zblízka na období od jara 1942 do léta 1943, kdy se tamní čs. pěší jednotka přeměnila na protiletadlové dělostřelce.

Zaujetí obrany tobrúckého přístavu

Aklimatizační pobyt v Judské poušti se v prosinci 1942 pomalu chýlil ke konci. Příslušníci Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního zdárně dokončili výcvik v obsluze kanonů za jízdy a byli plní očekávání, kam povedou jejich další kroky. Poslední prosincové dny se dala jednotka do pohybu a nejdříve nákladními auty a poté po železnici směřovala do Egypta a Libye na západ, kde britská 8. armáda generála Montgomeryho po vítězství u El Alameinu pronásledovala ustupující Rommelův Afrikakorps. Jaké to však bylo pro Čechoslováky překvapení, když se dozvěděli, že jejich dalším úkolem bude protiletadlová obrana Tobrúku, který před osmi měsíci opouštěli. Místo nalezli v daleko poškozenějším stavu než posledně, protože se za tu dobu tudy dvakrát přelila fronta. Čechoslováci zde měli vystřídat britský 57. lehký protiletadlový pluk. Opevněný přístav se nyní nalézal stovky kilometrů od ohniska bojů a většina mužů netoužila po ničem jiném než po střetnutí s Němci. Uplynulé měsíce přinesly z jejich domova spousty špatných zpráv, ať už vypálení Lidic a Ležáků nebo stovky popravených za heydrichiády, proto se touha postavit se nenáviděnému nepříteli stala jejich hnacím motorem. Plukovník Klapálek později vzpomněl i na obavy z možného pracovního stereotypu: „Náš voják se dobře přizpůsobuje změně, a dokonce ji potřebuje. Je v ní iniciativnější, může rozehrát všechny své schopnosti, není jen trpným vykonavatelem rozkazů, ale musí vědět, o co jde, a přisadit si svým rozumem. Pro statiku nemá vždy dost trpělivosti, proto se u protiletadlových děl často nudil. Rozkaz je však rozkaz. Britové nám to oslazovali tím, že to považovali za projev důvěry. No – budiž.“

Dne 30. prosince se pluk opět ocitl v podřízenosti 17. protiletadlové brigády brigadýra Dunlopa. Tobrúckou obranu proti letadlům zajišťovalo celkem 70 lehkých a 40 těžkých kanonů, z nichž 42 lehkých obsluhovali přímo Čechoslováci a zbylé Britové, a k dispozici byly i světlomety a balónová přehrada. Zatímco 500. a 501. prapor hájil přístav, 502. prapor se rozdělil na dvě části a střežil nedaleká letiště v El-Ademu a Bu-Amudu. V následujících měsících byla postupně 200. pluku přidělena i protiletecká obrana místní železniční stanice a letišť v Gambút Satelite II, Gazale, Derně, Martúbě, Apollonii a Luigi di Savoia. Velitelství pluku spolu s dílenskou a spojovací četou sídlily tři km západně od Tobruku. Vedle zmíněných kanonů disponoval pluk celou řadou jiných zbraní a vybavení: čtyřmi protiletadlovými kulomety ráže 13 a 20 mm, 106 revolvery, 830 puškami Lee-Endfield, 611 bodáky, 57 kulomety Bren s protiletadlovými podstavci, 17 protitankovými puškami Boys, 53 samopaly Thompson, 26 signálními pistolemi, 95 motorovými vozidly, 44 motocykly a dokonce dvěma tanky.

Tobrúcký přístav měl svůj strategický význam z hlediska zásobování postupující 8. armády, proto se často stával cílem bombardérů Luftwaffe. Hlavním organizačním činitelem v systému protiletecké obrany byl tzv. dělostřelecký operační sál, v němž se zjišťovaly vzdálenost, výška, směr a počet nepřátelských letounů. Na pokyn velícího důstojníka se poté vyhlašoval žlutý nebo akutní – červený poplach. Prvnímu náletu čelili Klapálkovi muži 7. ledna 1943, avšak cíle jejich hlavní se nacházely v příliš velké výšce, a tak dostala přednost britská těžká děla. Doposud zavedená metodika „deštníkové přehrady“ se vyznačovala nepružností a vysokou spotřebou munice, doznala tedy drobným změnám. K tomu, aby byla součinnost protiletadlových baterií co nejefektivnější, bylo potřeba vybudovat co nejkvalitnější síť spojení. Zde se velmi vyznamenala spojovací četa, když se jí povedlo během tří měsíců položit 300 km vedení, zapojit 105 telefonních stanic a 30 jich zrušit. Prověrka přišla 20. února, kdy se uskutečnil nejtěžší nálet po dobu druhého nasazení v Tobrúku. Pěti německým letounům se podařilo proniknout nad přístav, kde shodily 40 výbušných pum a množství termitových zápalných bomb. Během několika chvil Čechoslováci vypálili na 1000 dělostřeleckých granátů a poslali k zemi jeden střemhlavý Junkers Ju-88. Posádka letounu se stačila včas zachránit výskokem a později vypověděla, že se s tak hustou palbou dosud nesetkala. Jedna ze shozených pum zasáhla pozice 6. roty 501. praporu a bohužel si vyžádala smrt svobodníka Josefa Vystrčila, posledního padlého Čechoslováka na Středním východě, a tři raněné. Oficiálně se jednalo o první sestřel nepřátelského letounu československými vojáky, i když existuje několik svědectví o zničení německého bombardéru příslušníky Legie Čechů a Slováků během polského tažení v září 1939. Na Tobrúk nedopadaly jenom bomby, ale i množství výbušných nástrah v podobě plnících per, tabatěrek a jiných předmětů osobní potřeby. Obránci na zemi tak museli být neustále obezřetní.

Poslední měsíce na Středním východě

Aby se zamezilo nečinnosti mezi útoky Luftwaffe, velitelství pluku neustále vyžadovalo přesouvání palebných pozic. I když byla primárním úkolem vojáků protiletecká obrana, neopomněly se ani pozemní aktivity. Vyznamenala se především dílenská četa, když její mechanici postupně zprovoznili desítky nepojízdných vozidel a všemožných druhů zbraní. Do výzbroje pluku se tak dostaly i dva opuštěné britské tanky Valentine, které umožnily zahájení instruktážních kurzů pro jejich řidiče a střelce. Jednalo se vůbec o první tankovou výzbroj Čechoslováků za druhé světové války. Současně Čechoslováci učili své britské kolegy pěšáckému řemeslu. Britští druhové ve zbrani se tak zdokonalili ve střelbě z pušky a lehkého kulometu, hodu granátem a později i činnosti pěších jednotek v boji.

Celkově bylo druhé nasazení v Tobrúku daleko snesitelnější než při obležení roku 1941. Bezprostřední ohrožení života bylo nesrovnatelně nižší a změna k lepšímu nastala v přístupu k pitné vodě a potravinám. Přicházely i dobré zprávy ze světových bojišť, především z východní fronty, kde Němci se svými spojenci utrpěli kolosální porážku v bitvě u Stalingradu. Vítězný obrat nastával i v Tichomoří, kde Američané bojovali s Japonci. Mezi muži panovalo přesvědčení, že válka je už rozhodnutá a je jen otázka času, kdy se vrátí do svobodného Československa.

Jak týdny ubývaly, německé letouny nad Tobrúkem se objevovaly čím dál vzácněji. Tou dobou už Spojenci v Africe disponovali vzdušnou nadvládou a vojska Osy se v Tunisku dostala do kleští armád Britského impéria, Američanů a Svobodných Francouzů. Touha plukovníka Klapálka, odeslat pluk na frontu a bojovat s nepřítelem tváří v tvář, zůstala nevyslyšena. 13. května 1943 kapitulovaly obklíčené síly Afrikakorpsu a válka v severní Africe tak konečně skončila. Do zajetí padlo celkem na 300 000 Němců a Italů. Mezi Čechoslováky opět vyvstala otázka dalšího působení. Jak později Klapálek vzpomínal, přesun na frontu se prozatím nekonal: „Když se vrátili naši dovolenci z Jeruzaléma, přinesli zvěsti, že se nepojede z Tobrúku dál, ale – do Anglie! To byl blesk do našich plánů. Snili jsme o invazi na Sicílii a do Itálie, nebo kdyby nás už nebylo potřeba tam, tedy na bojiště do Sovětského svazu. Nikdo teď netoužil po pohodlí, bezpečí, po vytržení z polního života. Měli jsme dostatek, ba nadbytek mladých důstojníků i důstojnického dorostu, aspirantů, dobrou morálku a bojové zkušenosti – to vše patřilo na bojiště.“ Ministerstvo národní obrany v Londýně tedy rozhodlo, že čs. jednotky na Středním východě doplní tamní smíšenou brigádu, která trpěla nedostatkem mužů. 12. června skončil po pěti měsících bojový úkol pluku v Tobrúku a jeho místo zaujal 2. britský protiletadlový pluk. Vojáci se lvíčkem na čepici včetně celého Čs. výcvikového střediska v Palestině se přesunuli do tábora Quassassin v deltě Nilu v Egyptě, kde měli strávit poslední týdny jejich tříleté blízkovýchodní poutě.

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ