Boj s nedostatkem financí. Protiletadlová obrana Československa ve 20. letech minulého století

První světová válka přinesla rychlý dynamický rozvoj v oblasti zbraní. Obě válčící strany se snažily dosáhnout technologické výhody nad svým protivníkem. V roce 1914 představovalo letectvo relativně neznámý bojový prostředek, avšak po čtyřech a půl letech konfliktu ho již vojenští stratégové považovali za nedílnou součást bojišť. S vývojem stíhacích, bombardovacích a průzkumných letounů úzce souvisela také snaha o jejich eliminaci – protiletecká obrana (PO). Pro meziválečné Československo, obklopené nepřátelskými sousedy a s protáhlým tvarem a malou hloubkou území měla tvořit životně důležitou úlohu.

Výstavba od nuly

Československá armáda se na počátku své existence musela spoléhat na to, co zdědila po rakousko-uherské předchůdkyni. Většinou se jednalo o již opotřebenou techniku, jejíž nahrazení novou naráželo na nedostatek financí. Nutno dodat, že císařské ozbrojené síly, nepočítáme-li námořnictvo, význam protileteckých kanonů (PLK) příliš nedocenily, což dokládá fakt, že při vypuknutí války disponovaly pouze několika prototypy děl, vyrobených ještě před rokem 1914. Válečné zkušenosti daly vzniknout 8 cm (PL) kanonu vz. 14, avšak jeho nedostatečný výkon znemožňoval širší využití do dalších let. K zhotovení došlo ve Škodových závodech v Plzni, jež platily během monarchie i první republiky za předního světového dodavatele dělostřeleckého materiálu.

Prvním zařazeným PLK se v československé armádě stal 8 cm (PL) kanon vz. 5/8, který původně sloužil jako součást polního dělostřelectva. Pro boj se vzdušnými cíly jej na jaře 1919 upravila plzeňská Škoda. Toto dělo v počtu čtyř kusů tvořilo vůbec první PL baterii na území Československa, a to v Praze na Petříně, poblíž rádiové stanice, udržující spojení s Paříží. V poválečné éře zbraň poměrně rychle zastarávala. Náčelník čs. hlavního štábu francouzský generál Mittelhauser ve své zprávě roku 1923 uvedl, že „tato děla, jež jsou poměrně starého vzoru, nejsou dosti mocná, aby dávala plnou záruku v boji“. Je celkem raritou, že baterie figurovala v ochraně metropole ještě během osudového září 1938.

Nové poznatky a zkušenosti

Zoufalý stav protivzdušné obrany mladé republiky dočasně vylepšilo zavedení 9 cm (PL) kanonu vz. 12/20. Jak napovídá označení, jednalo se o modifikaci staršího děla, konkrétně námořního protileteckého z roku 1912, vyvinutého v Plzni. Zbraň tvořily hlaveň, kolébka a lafeta, zapuštěná do betonové plošiny stacionárního palebného stanoviště. Za přispění Škody došlo v letech 1920–22 k adaptaci 20 kusů těchto děl, která vydržela ve výzbroji po celé meziválečné období. Význam kanonu tkvěl ve vyvinutí metodiky protiletadlové střelby a ve vycvičení velitelů a dělostřelců do dalších let. Nevýhoda spočívala v umístění na těžkém ložišti, což znesnadňovalo změnu palebného postavení. První dodané kanony se staly součástí PL baterie v Bratislavě, kde spíš než proti letectvu strážily Dunaj proti nepřátelským plavidlům. Obsluhu zajišťovali dělovod (velitel), miřič (zástupce velitele), střelec, časovač, nabíječ, pomocník a podavač. [boj. hmotnost 6500 kg, ráže 90 mm, délka hlavně 4,05 m, náměr –5˚ až +90˚, odměr 360˚, hmotnost náboje 10,2 kg, úsťová rychlost 730 m/s, max. dálk. dostřel 12 500 m, max. výšk. dostřel 6000 m, kadence až 10 ran za min., obsluha 7 osob]

9 cm kanon (PL) vz. 12/20 při nácviku obrany Prahy

Na počátku 20. let mohl kanon vz. 12/20 směle konkurovat zahraniční konkurenci. Vývoj stíhacího a bombardovacího letectva ve světě spíše stagnoval. Převládal pacifismus i konzervativní způsob myšlení a celkově chyběly finanční prostředky. Ve výzbroji francouzského či britského letectva se tak stále nacházely dvouplošníky s rychlostí nepřesahující 350 km/hod, nízkým dostupem a slabou výzbrojí. Německo mělo dokonce letectvo Versailleskou smlouvou zcela zakázáno. Postupné změny nastaly v oblasti metodiky střelby na vzdušné cíle. Od přímé střelby na viditelné cíle se začalo přecházet na nepřímou, vedenou povelovými přístroji, čímž vznikala automatizace činnosti PL baterií. Pro boj s letadly v noci a za špatné viditelnosti se zaváděly nové naslouchací přístroje a stále výkonnější světlomety.

Pevná organizace a struktura

Pozemní obrana proti letadlům se v Československu neobešla bez pevné organizační struktury. Ministerstvo národní obrany (MNO) v roce 1920 zřídilo Protiletadlový dělostřelecký pluk 151, jehož prvním velitelem se stal major Josef Hrnčíř, který platil za předního odborníka na danou problematiku. Pod pluk spadaly všechny existující protiletecké jednotky – 1. baterie v Praze, 2. baterie v obci Nána na Dunaji, později převelená do Olomouce, a 3. baterie v Bratislavě. V roce 1923 se celek přejmenoval na Protiletadlový pluk 151 a každý z jeho oddílů se rozšířil na tři baterie a rotu světlometů. Během roku 1924 se členění PO ustálilo na dalších deset let. Dělostřelecký pluk 151 byl zrušen a jeho jednotlivé oddíly se osamostatnily. Následně došlo k povýšení oddílů na pluky – Dělostřelecký pluk 151 v Praze, Dělostřelecký pluk 152 v Olomouci a Dělostřelecký pluk 153 v Bratislavě. V rámci MNO spadaly všechny kompetence pod Vzduchoplavecký, později Letecký odbor, až vznikl v lednu 1927 Třetí odbor (letecký).

Velení armády rozdělilo bránění vzdušného prostoru do dvou kategorií. Početnější teritoriální obrana proti letectvu zajišťovala střežení hustě zalidněných měst, průmyslových center, dopravních uzlů, letišť a vojenských zařízení. Armádní obrana proti letectvu měla být mobilní a zajišťovat ochranu domácího vojska v případě války a to i za pochodu, avšak to ve 20. letech stále nebylo aktuální téma. Většina prostředků PO se nacházela ve vnitrozemí, tedy v etnicky českých nebo slovenských oblastech. Na území republiky se rovněž zavedla protiletadlová hlásná služba s množstvím pozorovatelen (hlásek).

Dělo světové úrovně

Jakmile skončila plánovaná dodávka u vz. 12/20, nastala doba, aby československý zbrojní průmysl zavedl PLK vlastní výroby. V roce 1922, po dvouletém vývoji, představila plzeňská Škoda zbraň, která tehdy patřila mezi naprostou světovou špičku. Ve své době ojedinělý 8,35 cm (PL) kanon vz. 22 splňoval nejpřísnější měřítka a do roku 1938 tvořil páteř protiletadlového dělostřelectva. Mezi největší přednosti patřily nebývale vysoký výkon a pohotovost k vedení palby. Oproti vz. 12/20 se rapidně zvýšil výškový i dálkový dostřel a mnohem lepší úrovní se vyznačovala kadence a rychlost vystřelovaných granátů. Všechny kladné vlastnosti však šly na úkor celkové hmotnosti, která do značné míry komplikovala jeden z požadavků armády, a to pohyblivost. Ocelová hlaveň a vodorovný klínový závěr osazovaly lafetu, jejíž spodní část byla upevněna na voze, z něhož se vedla palba. Dopravu zajišťoval dělostřelecký traktor Škoda Z, který mohl vyvinout rychlost až 12 km/hod, což už ve 30. letech nedostačovalo. Od roku 1929 se nově při výrobě zavedla autofretáž, tedy zesílení odolnosti hlavně a zvýšení tlaku plynů při výstřelu, čímž se zvýšil výkon kanónu. V letech 1923–33 získala armáda celkem 144 děl. O tuto techniku se živě zajímalo zahraničí, avšak MNO se ji vyvážet zdráhalo. Nakonec došlo k vyvezení několika kusů do spřátelené Jugoslávie a Pobaltí. Jelikož se na území republiky nenacházely adekvátní prostory pro cvičnou palbu, spolupráce s Bělehradem se prohloubila a v roce 1927 byla vybudována společná protiletecká střelnice v Boce Kotorské. Vysokou kvalitu techniky dokládá tehdejší kalkulace Škody pro případ exportu. Hlaveň se prodávala za 87 007 Kč, lafeta 138 281 Kč a zaměřovač 60 000 Kč. Celkové náklady na jedno kompletní dělo s příslušenstvím činily 586 000 Kč. [přepr. hmotnost 8800 kg, boj. hmotnost 8800 kg, ráže 83,5 mm, délka hlavně 4,60 m, náměr –4˚ až +85˚, odměr 360˚, hmotnost náboje 10 kg, úsťová rychlost 800 m/s, max. dálk. dostřel 17 000 m, max. výšk. dostřel 11 000 m, kadence až 12 ran za min., obsluha 8 osob]

Hodnocení prvních deseti let

Během jedné dekády prošla PO v Československu ohromnou změnou. V době vzniku republiky prakticky neexistovala, avšak na konci 20. let se již mohla pyšnit řádnou organizací v podobě tří dělostřeleckých pluků, množstvím vycvičených obsluh baterií a poměrně kvalitní výzbrojí. Zejména kanon vz. 22 platil za chloubu tuzemské armády. Zaváděly se nové zaměřovače, světlomety (vz. 20 a vz. 25) a přístroje (letoměr vz. 28, výškoměr vz. 26), které měly zefektivnit boj proti vzdušným cílům. Navzdory několika návrhům se však nepodařilo zavést mobilní dělo vhodné pro ochranu vojsk. Dělostřelecké baterie se nalézaly pouze na několika klíčových strategických místech a většina území zůstávala nadále nechráněna. Je však potřeba zmínit, že jakýkoli letecký útok na Československo byl v té době silně nepravděpodobný. Ve 30. letech se měla situace dramaticky změnit.

120 cm světlomet vz. 20 osvětluje noční oblohu

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ

Fotogalerie