Horší než smrt je sledovat utrpení pacientů, říká strakonická vojákyně, která pomáhala v nemocnici na covidovém oddělení

foto1_upr3.jpg
  • 14.1.2021
  • Jana Samcová

Strakoničtí vojáci bojují s koronavirem na všech frontách. Pomáhají v nemocnicích, domovech pro seniory, působí v odběrových týmech a darují i rekonvalescentní plazmu, která se podává pacientům s těžkým průběhem onemocnění Covid-19. Aktuálně je nasazeno téměř padesát vojáků v šesti různých zařízeních.

Vojáci pomáhají v nemocnici zpravidla dva týdny a pak jsou vystřídáni novou skupinou. Někteří jsou nasazováni opakovaně. Jsou mezi nimi i tací, kteří v nemocnicích strávili dohromady šest i více týdnů.

O covidové pacienty se několik týdnů starala i desátnice Denisa Fronková. Během svého působení v Ústřední vojenské nemocnici v Praze se musela vyrovnat s úmrtím několika lidí. „Ještě horší než smrt bylo sledovat utrpení pacientů v těžkém stavu, kterým jsem nemohla nijak pomoct,“ svěřila se vojákyně, která se tak poprvé v životě setkala s tvrdou nemocniční realitou.

Zažila zde ale i hezké momenty. „Vzpomínám na jednoho pacienta, který vypadal, že se nedožije rána. Když jsem přišla na další směnu, díval se na televizi, povídal si se mnou a za pár dní byl propuštěn domů,“ vypráví desátnice Fronková, že i na covidovém oddělení se odehrávaly příběhy se šťastným koncem.

Záda ji bolela po každé směně

Spolu s dalšími vojáky se v nemocnici snažila zastoupit chybějící ošetřovatelský personál. Pomáhala s rozvážením a podáváním stravy, asistovala při hygieně a polohování pacientů. „Sanitáři nám ukázali různé fígle, jak si nezničit záda při manipulaci s pacienty. Přesto mě záda bolela po každé směně. Navíc se při práci na oddělení opravdu dost naběháte,“ potvrdila Fronková náročnost práce sanitářů.

V pražské vojenské nemocnici pomáhala i o Vánocích. „Většina pacientů ani netušila, že jsou vánoční svátky. Když jsem jedné pacientce řekla, že je 25. prosince, rozplakala se. Pomohla jsem jí vytočit telefonní číslo, aby mohla být se svou rodinou alespoň takto v kontaktu,“ zavzpomínala desátnice Fronková a dodala: „Jinak to o svátcích vypadalo stejně jako každý jiný všední den. Spousta práce.“

Výpomoc v nemocnici byla pro vojákyni, která u strakonického útvaru slouží jako řidička, velkou životní zkušeností. „Je potřeba se radovat ze života, plnit si sny a netrápit se malichernostmi. Začala jsem si také více vážit práce zdravotníků. Dělají vše, co je v jejich silách,“ popsala desátnice Fronková, jak se změnil její pohled na život.

V nemocnicích bylo hodně práce i o Vánocích

Dalším z vojáků, jenž o Vánocích pomáhal v nemocnici, byl nadporučík Josef Kopřiva. „Na Štědrý den byl k obědu kapr s bramborem, k dispozici bylo i cukroví. Dojemné bylo, když nám covidový pacient nabídl vánoční cukroví jako poděkování za naši péči. Slušné je nabídku přijmout, ale samozřejmě jsme věděli, že nesmíme cukroví ani ochutnat,“ vybavil si zážitky ze Stodské nemocnice na Plzeňsku. „Činnost zde jinak byla hektická jako každý jiný den,“ potvrdil stejnou zkušenost jako desátnice Fronková.

Na rozdíl od svobodných kolegů řešil i to, že svátky nestráví s rodinou. „Vánoce jsme oslavili ještě před mým odjezdem 21. prosince. Dcery jsou zatím malé, nevnímají tedy, kolikátého je. Manželka se s tím prostě musela vyrovnat,“ pokrčil rameny nadporučík Kopřiva.

Protože koronavirus sám prodělal, rozhodl se pomoct i jinak. Již dvakrát daroval rekonvalescentní plazmu, jež se podává hospitalizovaným pacientům s vážným průběhem nemoci. „Jsem rád, že mohu pomoct,“ stručně dodal, proč neváhal s dárcovstvím.

Zdravotníci působí v odběrových týmech

Od začátku pandemie se nezastavili ani strakoničtí zdravotníci. Aktuálně působí v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde se zapojili do dobrovolného antigenního testování na Covid-19. Přítomni jsou vždy dva vojáci ze strakonického obvaziště, které po týdnu střídají jejich kolegové. „Začínáme v osm hodin ráno a končíme v půl šesté večer. Za den náš tým provede zhruba 200 až 250 testů,“ sdělil četař Libor Sedláček, který působil v jednom z odběrových stanů.

U strakonického obvaziště má na svém kontě nejvíc hodin, které strávil v odběrových týmech. Když bylo potřeba, bral službu i za své kolegy. „Většina z nich má rodiny a malé děti. Nechtěl jsem je vystavovat nebezpečí, že se nakazí. Doufám, že se mi to alespoň částečně podařilo,“ vysvětlil četař Sedláček.

Nasazení v rámci boje s koronavirem je pro něj jednou z největších životních i profesních zkušeností. Zmínil zejména působení v mobilním odběrovém týmu, kdy na jaře objížděli domovy pro seniory a další zařízení sociální péče, kde testovali nejvíce ohrožené skupiny obyvatel. „Cítili jsme zde skutečně velký a upřímný vděk za naši práci. Naplňovalo nás to a dodávalo nám to energii do další činnosti,“ uvedl četař Libor Sedláček.

Foto: archív 25. protiletadlového raketového pluku

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice

Fotogalerie